O včelách (článek z roku 2013)

O včelách

Alenčin strejda Karel byl včelař. Potkali jsme se několikrát, když jsme s Alenkou ještě spolu chodili a potom na naší svatbě. Prohodili jsme spolu jen pár slov, možná vět. Umřel na infarkt a zbyly po něm včely ve včelíně v Lomu, kde bydlel se ženou a dospělými dětmi. Jeho žena mne požádala, jestli bych včely nakrmil, protože obě dospělé Karlovi děti schytaly žihadla a dokonce to provázela následná nehoda na motorce a hospitalizace s alergickou reakcí.

Nikdy jsem se ke včelám nepřibližoval moc blízko. Měl jsem z nich strach podpořený zážitkem z dětství, kdy mne jako malého, nic netušícího kluka, postavili kluci z ulice pod strom s rojem a hodili do něj kámen. Do teď si pamatuji, jak mi maminka vyndávala žihadla a já brečel a brečel.

A najednou jsem měl jít dovnitř do včelína a dokonce otevřít úly a včely nakrmit cukerným roztokem. Bylo mi tak kolem dvaceti a všechno, co se mi vybavilo ze znalostí o včelách bylo, že mám být v klidu.

A tak jsem - dnes vím, že se tomu období říká podletí - jednoho dne v podletí vstoupil se sklenicemi cukrového roztoku do Karlova včelína. Zbytek rodiny stál v bezpečné vzdálenosti a čekal co se bude dít. 

A já ........vešel do sna. Do jiné reality spojené s vůní a zvukem včelí práce. Včelího řádu, života, smyslu, hojnosti....... A zamiloval jsem se v hloubi srdce. 

Nakrmil jsem včely, vyšel ven ze včelína, přijal jsem skromně ocenění za odvahu a statečnost od členů rodiny a cítil se skvěle.

Karlova žena mi nabídla, abych si včely převezl, ale byl to jiný okres a tak to bylo, kvůli opatřením proti varroáze, nemožné. A tak jsem nakonec zdědil prázdné úly, medomet, kuřák, kleště ...prostě všechno co Karel potřeboval k práci včelaře. A dal jsem to všechno do stodoly. 

Každým rokem s příchodem jara jsem cítil, že teď už je ta správná chvíle začít včelařit. Souseda včelaře Milana jsem požádal o roj, ale vždycky to nějak prošlo a už bylo léto a já neměl vhodné místo pro úly nebo čas a myšlenky. Ale ta včelí láska jakoby žila svým životem v mém srdci a čekala. 

A to trvalo čtvrt století.

A šťastnou hrou osudu jsme s Alenkou před dvěma lety koupili malé lesíky a pole v naší vesnici a na letní procházce jsem málem šlápl do včelího roje na zemi. A Alenka a naše kamarádka Halka řekli : “ Proč sem vlastně nedáš včely ?”

 A tak jsem do lesíka napřed dal tři úly. Na palouček, otevřený na jih a chráněný akáty a duby. A od souseda a mého učitele Milana jsem dostal roj a koupil dva oddělky od včelařů a měl najednou tři včelstva. Dnes už chovám jedenáct včelích společenství. Tři v lese a osm na poli. A teď v předjaří už společně čekáme na konec dlouhé zimy 2013.

 A tak jsem minulý rok v létě seděl v lesíku na lavičce u včel a myslel na to, že mi Karel přenechal celé včelařské vybavení, které postupně ve stodole zašlo. Používám už jen kuřák. Z piety. I medomet už mám nový.  A mně na té lavičce došlo, že to hlavní co mi předal je ta obrovská láska ke včelám...... A také ta chvíle, kdy jsem s klidem vstoupil do Karlova včelína a ten svět mne přijal a předal mi zprávu. 

 A já jí posílám dál.

 18.3.2013, Sedčice