Zázrak z třešňového sadu aneb změna vidění světa

Vidění světa, jeho vnímání, přijímání nebo prožívání. Nebo dotýkání se toho, čemu říkáme realita. Světonázor. Paradigma. Tolik názvů toho, co leží mezi Já a tím, k čemu se Já vztahuje. Co poznává a popisuje a snaží se pochopit, jak to vlastně funguje.

A nezbytně se milované Já dostává do fází, kdy je vše naprosto jasné, aby následně přišla fáze zmatení, že je to asi trochu jinak, až se propracuje k deziluzi a poznání, že je všechno špatně. A pak nastane průlom a “konečné” pochopení, že takhle svět funguje a je to přeci jasné a vlastně v pořádku. A tak pořád dokola.

Ken Wilber, ve Stručné historii všeho, mi přinesl poznání, že individuální vědomí se vyvíjí a stoupá nahoru jakoby po příčkách žebříku. A pokud mám z minulých let nějaké zranění nebo neléčené trauma, mohu se sice natahovat vzhůru, ale stejně jsou mé nohy uvázané někde dole na příčce, odpovídající tomu, období kdy trauma vzniklo. Takže se jen natahuji jak na skřipci, ale stejně mne to táhne dolů.

Zlomil-li jsem si v dětství kotník při pádu z žebříku, tak už je pro mne může být těžké na něj znovu vylézt. Prostě se bojím, že se to stane znovu. Že spadnu a bude to bolet.

A nyní ten zázrak z třešňového sadu. Představte si, že stojíte pod stromem, plným třešní. Začnete je sbírat a brzo dojdou a láká vás to nahoru. Tam jich je ještě hodně. Pokud máte kladný vztah k žebříkům, tak si jeden přineste a začnete stoupat výš a sklízet lahodné třešně z vyšších pater stromu. 

A protože váš žebřík, je vysoký a dobře zapřený, tak vystoupáte až nad strom a zjistíte, že jste v třešňovém sadu. To jste, stojíce pod prvním stromem, nevěděli, že jste ve velkém sadu.

Následně uděláte ještě několik kroků vzhůru a zjistíte, že je na konci sadu vidět zeď. A postoupíte  ještě o kousek výš a už je za tou zdí vidět celá krajina. Krajina plná třešňových stromů a také jabloní a švestek a hrušní. 

A v dáli je ta krajina lemovaná vysokými horami. A to, co je za nimi, už z žebříku vidět není. 

 

Když jsem stál pod třešňovým stromem, měl jsem možná tušení o tom, že ten strom je součástí sadu, ale už jsem nevěděl o zdi, která jej chrání, natož abych měl tušení o tom, co je za zdí. 

Abych mohl stoupat nahoru, musel mít můj žebřík všechny příčky v pořádku, musel jsem mu důvěřovat a věřit i svým schopnostem stoupat vzhůru.

Pokud bych takové předpoklady neměl, tak bych se díval na příchozího, který by mi vyprávěl o jiných stromech za zdí a o krajině, lemované horami jako na někoho, kdo mi zprostředkovává zkušenost, kterou sám nemám. Věřil bych vyprávění příchozího poutníka ? Možná ano možná ne. Neměl bych ale v žádném případě tu zkušenost. 

 Celý vtip zázraku z třešňového sadu spočívá v tom, že zeď, ostatní stromy za zdí, krajina i hory, které ji lemují. Prostě to všechno, co jsem viděl, stoupajíce po žebříku, už tam bylo ve chvíli, kdy jsem stál pod svým milovaným stromem a ochutnával první třešně. Jen jsem to nemohl vidět. Ale už to existovalo. Musel jsem to objevit. Nechat vstoupit do světa svých zkušeností. Přijmout. 

 A stejně tak i naše vědomí, pokud je zdravé a má dobrý žebřík, stoupá nahoru a objevuje další vrstvy poznání, které tam už byly, když začala jeho pouť. Akorát nebyly vidět.

Nebo naše vědomí může zůstat dole pod stromem a každého zvěstovatele krajiny za zdí nedůvěřivě prověřovat. Nebo zkoušet překonat strach z výšek a vylézt na první dvě příčky a pak jej panika a vzpomínka na dávný pád přiměje zůstat stát am kde je nebo rychle sestoupit dolů.

 A pak se najednou objeví opálený a usměvavý s muž chodeckou holí a s brašnou přes rameno. A vypráví o krajině za zdí a o tom, že za těmi horami je moře.

 

Cože ? Moře ? Co je to moře ?