Radost ze života se včelami

V úvodu je potřeba říct, že mi výraz Radost ze života přijde výstižnější než slovo Štěstí. Nicméně slova jsou jen slova, takže nechť má každý své pojmenování toho, kdy je mu na světě dobře tak, jak mu to vyhovuje.  Podstatný je příběh.

Dnes jsme s Alčou čistili medomet. Tedy zařízení na vytáčení medu. Končí včelařská sezona a uklízí se. Podle tradice se med vytáčí naposledy na svátek svatého Jakuba, což bylo před dvěma dny. A začíná zazimování včelstev. Příprava na zimu. A na další sezónu. Když se včelstvu podaří přežít mrazivé měsíce. Ze všech žijících včel zbyde za rok ve včelstvu pouze jediná. Matka. Pokud tedy neodletí v létě s rojem. 

Včelstvo bude žít dál. Tedy jakýsi jeho spirit, předávaný generacemi včel. 

Myslím, že my lidé, kteří žijeme v mírném pásmu, máme v genech tu informaci o přežití zimy. O zásobách jídla, otopu, teplém oblečení, útočišti, ve kterém je možné se schoulit atakdále. A také o předávání zkušeností a životních strategií z generace na generaci.

Když jsem se před lety poprvé dozvěděl o výzkumech, ve kterých vědci zjišťovali, za jakých okolností lidé žijí šťastný život, rozhodl jsem se výsledky výzkumu ověřit sám na sobě.

A kupodivu to opravdu funguje. Jako navigace a mapa zároveň. Ne, že by pouhé mapa a navigace stačily k tomu, aby se člověk neztratil a nesešel z cesty. Ale s mapou v ruce se bloudí tak nějak kultivovaněji, bych řekl.

Existuje pak určitá naděje na následující rozhovor : 

 

„Chceš mít radost ze života? “

„Ano, ano.“

„Tak tudy, prosím. “

 

Dokončili jsme tedy, společně s Alčou, umytí a vyčištění  medometu. Je to práce na na několik hodin. A když byla hotová, sedl jsem si na okno. A začal si užívat toho okamžiku. Jeden ze čtyř zdrojů Radosti ze života je Dokončení. Mít hotovo. Možnost si něco odfajfknout. 

Asi to všichni známe z doby, kdy jsem měli nějaké zkoušky před sebou. Jak jsme se těšili, až to bude za námi. 

A Alča řekla ve chvíli, kdy jsem seděl na okně a začínal se radovat, že by ještě chtěla jestli bych uklidil tu krabici. Ta krabice, s mými věcmi, je v pokoji, kde máme umístěný medomet, už několik let. 

Klasický vtip pro takovou situaci je takový, že pokud muž jednou řekne, že něco udělá, tak to udělá a není potřeba mu to každého půl roku připomínat. 

 

A ve chvíli, kdy Alča řekla to o té krabici, se můj zdroj radosti rozplynul. Ten pocit „máme hotovo“ byl pryč. 

No. Jasně, že jsme se pohádali. Naštěstí jsme se, za ta léta, naučili trochu i tomu umění, které se jmenuje dobře se pohádat. 

 

A když jsme po nějakém čase - po bitvě a v míru - seděli u čerstvého čaje, začali jsme si povídat o tom, co oba dobře známe. O čtyřech zdrojích radosti za života. 

Že pro nás oba je to, že máme stočeno spoustu medu spojené s tím, že jsme celou včelí sezonu prožili spolu, že jsme vymysleli, jak být zase o něco laskavější a šetrnější ke včelám. Jak cítíme tu vděčnost za med a všechny ty další projevy hojnosti, které včely přinášejí. 

Mluvili jsme o posvátnosti včely a starém Egyptě, kde se med mohl jen darovat a ne prodávat. A tom, že nám, před dvěma roky, zůstalo jen jedno včelstvo. A bylo zle. A o tom, že jsme před rokem přivezli z Vysočiny nová včelstva. A doufali, že přežijí zimu. 

 

Začali jsem tím vzpomínáním a povídáním oheň Radosti ze života zase rozdělávat.

 

A měli jsme díky tomu oslavu Radosti ze života. A dávali si ten čerstvý med po lžičkách. 

 

A já jsem se - se  zavřenýma očima - snažil rozpoznat ty chutě medu. Abych uměl odpovědět na otázku svého učitele včelaření.

 

„Jakou chuť má ten tvůj med ? Co tam cítíš ?“ 

 

A tehdy, před mnoha lety, jsem mu řekl : „Milane, já to ještě nepoznám.“

 

A dnes bych mu, kdyby ještě žil, odvětil:  „Cítím v něm Radost ze života “

 

Tak nějak se domnívám, že by byl s mou odpovědí spokojený.