Hodit si aport sám sobě

 

 

 

Máme dva psy. Jaroslava, psa kterému už je jedenáct let. Bylinku, fenku, které budou brzo tři roky.

Chodím s nimi téměř každý den na vycházky na naší zahradu. Bylinka je fanatický aportér. Někdy v žertu říkám, že trpí obsedantní míčkozou. Celá procházka se jí scvrkla do pozorování toho, zda mám míček v kapse nebo už v ruce nebo už letí někam, kam za ním plnou rychlosti vyrazí, aby jej chytla, sebrala a přinesla zpátky ke mně. A tak pořád dokola. Stal jsem se v jejích očích určitým humanoidním strojem na házení míčků. 

Naopak Jarek už od narození nejevil o míčky moc zájem. Spíš ho vždy lákalo takové to čmuchání, hledání, vyhlížení a dokonce bych řekl meditovaní při pozorování údolí pod zahradou. Jeho reakce na přivolání byla - díky řeči jeho těla - celkem dobře čitelná.

“OK. Pán mne volá. Támhle je. Jenže další možnost je vydat se opačným směrem, kde se před chvílí něco hnulo. To by chtělo prozkoumat. Tak, sakryš, čemu dát přednost ?”

 

Při procházkách si občas povídám se svými vnoučky o životě. A situaci s našimi psy jsem využil k vysvětlení pojmu tunelového vidění světa.

“Představ si, Toníku, že jsi jako Bylinka. Zajímá tě jenom ten míček. Máš pohled zúžený na to jestli už letí a jakmile můžeš, hned za ním vyrazíš. A nevnímáš krajinu kolem sebe. Kdyby tam bylo cokoliv zajímavého, tak si toho ani nevšimneš. Zajímá tě jenom ten míček. Tomu se říká tunelové vidění. 

Jarek si naopak prohlíží celou krajinu. Rozhlíží se. A pokud ho něco zaujme, tak za tím vyrazí. A pak zase relaxuje a čeká na tu správnou chvíli. Má většinu času rozšířené vidění. Kromě té chvíle, kdy se vydá za svým cílem.

A když si vyprávíte s bráškou Honzíkem o tom, jak nějaký youtuber něco dělá a chtěli by jste si koupit něco, co nabízí, tak jste jako ta Bylinka. 

Někdo ti hodil aportovací míček a ty za ním běžíš. A máš pocit štěstí, že jsi dosáhl svého cíle. I když ten cíl vlastně vůbec nebyl tvůj. Někdo ti chtěl něco prodat.”

 

Bylo poznat, že oba kluci o tom přemýšlejí. Ještě jsem jim řekl, že si na příkladu těch dvou pejsků, mohou vždy uvědomit, jestli jsou právě v pozici Bylinky nebo Jarka.

 

A pak jsem o celém tématu ještě přemýšlel dál. Kolikrát si člověk hodí sám sobě míček, aniž by se rozhlédl po krajině svého života. Zjevně jsme zranitelní tím, čemu říkáme touha. Jako bychom byli sami sebe schopni zmanipulovat a hodit si svůj vlastní aport do budoucna, kdy už konečně získáme to, co ještě nemáme.

Vybavíme se odhodláním, pevnou vůlí, chtíčem, potřebou, pocitem zadostiučinění, vizí, životním snem, prostě čímkoliv, čemu dáme zabarvení spravedlivého oprávnění něco získat.

Náš virtuální aport může mít tvar ideálního partnera, zaměstnání, bydlení, kola, auta, kytary, spirituálního osvícení, sportovního výkonu, oblečení, kabelky, bot, peněz na kontě. Čehokoliv, co teď ještě nemáme. A až si pro ten míček doběhneme, tak ho budeme mít. A hodíme si ho znovu a znovu. 

A lítáme tam a zpátky krajinou, kde zrovna zapadá zimní slunce ve vůni mrznoucího sněhu a jiskřivého vánku. Na obloze vytvářejí mraky další a další fantastické příběhy. A děje se kolem tolik věcí, které stojí za to se s nimi propojit a s hlubokým nádechem je nechat vstoupit do světa pocitů a emocí a sounáležitosti s životem takovým, jakým je. Jenže celý náš svět se změnil na míček letící do dáli

 

Když jsem se před šestnácti lety učil koučování, pochopil jsem, že pro klienta je klíčové, když se podaří dobré nastavení záměru. Bez toho jsou techniky, metody a postupy k ničemu. K čemu je vám fyzička, odhodlání a skvělé vybavení, když jdete na kopec, na který vlastně ani nechcete jít.

 

Jeden z parametrů dobře vystavěného záměru je jeho ekologičnost. Ekologičnost v nejširším slova smyslu. Přejmenoval jsem si ji pro sebe na celistvost. V té souvislosti jsem pochopil, že záměry, které si vytváří naše toužící ego, musí být v souladu se záměry našeho vyššího já. Já, které intuitivně tuší, respektuje, vnímá, následuje širší souvislosti.

 

Pořízení si nového kola může mít rozsáhlé pozitivní dopady na můj život. A nebo to je jen uspokojení toho, že jsem si sám sobě hodil aportovací míček s nápisem “nové kolo”.

 

Zřejmě záleží na tom, zda jsem v daném kontextu víc jako Bylinka nebo víc jako Jarek. 

Jestli je můj svět tunelem, v kterém běhám tam a zpátky nebo rozsáhlou zahradou, ve které si vybírám, kudy se vydám.